Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tuhle bandu jsem měl zařazenou jako hardcorepunk, který na Fluff festu hraje co dva roky. Trochu emařina a živě vždy výteční. Kapela, od které se nedá očekávat velké překvapení. Ale stalo se. Celkem živě si pamatuju, jak jsem začal napínat uši, když začali tento rok hrát a já se bavil na louce, bokem od hlavního dění, s kámošem z Německa. Najednou mi dělá problém se soustředit. Ze scény se totiž ozývají trochu psychedelický kytary s velmi výraznýma melodickýma linkama. Co to má jako bejt? Skoro to zní, jakoby hlavní scénu Fluff festu začali okupovat SOUNDGARDEN. Spěšně se loučím a uháním tím směrem. A jo. Fakt tu jsou SWAIN, poznávám lokny zpěváka – jediné co sem nepasuje, je hudba. Proboha, vždyť hrají grunge! Ten jsem tu NIKDY neslyšel.
Koncert byl skvělej. Dokopal mě pořídit si desku. Zavzpomínal jsem si na rané devadesátky, kdy mi hlavou rotovala NIRVANA, PEARL JAM, SOUNDGARDEN a později třeba BUSH. „The Long Dark Blue“ odkazuje celkem jednoznačně k této době. Nejde ale jen o nostalgickou vzpomínku. Ačkoliv mám neodbytný pocit, že SWAIN na své poslední desce celkem doslovně citují z grungové bible, dávají jim ale současně jiskru ze scény, na které vyrostli.
Od posledního velkého alba „Howl“, které produkoval Kurt Ballou z CONVERGE, se změnilo mnohé. SWAIN podstatně ubrali nohu z pedálu, přizvali si na pomoc J. Robbinse a začali se mnohem víc soustředit na proaranžovanost skladeb. Prim tu hrají nejen návykové melodie, ale taky hra se zpěvy, která je u nich nápaditější než kdykoliv jindy. Střídají se nejen polohy hlasu, ale i náboj jednotlivých skladeb. Každá je jiná. Každá je svá. „The Long Dark Blue“ je parádně vyváženým materiálem. Nenudí. Má výrazně hitový potenciál a i přes tu žánrovou vzdálenost do hardcorové scény tak nějak patří.
Pádný důkaz, že oživovat dávno mrtvé žánry má smysl. Grunge jak řemen. S mladickou hardcorovou jiskrou.
7,5 / 10
Skladby
1. Hold My Head
2. Half Asleep / Half Awake
3. Punk-Rock Messed You Up, Kid!
4. Never Clean My Room
5. It's Hard To Make Friends
6. Kiss Me Hard
7. Faze Me
8. Secrets Inside
9. Seen A Good Man (In A Bad Mood)
10. You're Not Special
11. Hoping For It
12. Strange Way Down
13. Rid Myself Of You
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!