Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tuhle bandu jsem měl zařazenou jako hardcorepunk, který na Fluff festu hraje co dva roky. Trochu emařina a živě vždy výteční. Kapela, od které se nedá očekávat velké překvapení. Ale stalo se. Celkem živě si pamatuju, jak jsem začal napínat uši, když začali tento rok hrát a já se bavil na louce, bokem od hlavního dění, s kámošem z Německa. Najednou mi dělá problém se soustředit. Ze scény se totiž ozývají trochu psychedelický kytary s velmi výraznýma melodickýma linkama. Co to má jako bejt? Skoro to zní, jakoby hlavní scénu Fluff festu začali okupovat SOUNDGARDEN. Spěšně se loučím a uháním tím směrem. A jo. Fakt tu jsou SWAIN, poznávám lokny zpěváka – jediné co sem nepasuje, je hudba. Proboha, vždyť hrají grunge! Ten jsem tu NIKDY neslyšel.
Koncert byl skvělej. Dokopal mě pořídit si desku. Zavzpomínal jsem si na rané devadesátky, kdy mi hlavou rotovala NIRVANA, PEARL JAM, SOUNDGARDEN a později třeba BUSH. „The Long Dark Blue“ odkazuje celkem jednoznačně k této době. Nejde ale jen o nostalgickou vzpomínku. Ačkoliv mám neodbytný pocit, že SWAIN na své poslední desce celkem doslovně citují z grungové bible, dávají jim ale současně jiskru ze scény, na které vyrostli.
Od posledního velkého alba „Howl“, které produkoval Kurt Ballou z CONVERGE, se změnilo mnohé. SWAIN podstatně ubrali nohu z pedálu, přizvali si na pomoc J. Robbinse a začali se mnohem víc soustředit na proaranžovanost skladeb. Prim tu hrají nejen návykové melodie, ale taky hra se zpěvy, která je u nich nápaditější než kdykoliv jindy. Střídají se nejen polohy hlasu, ale i náboj jednotlivých skladeb. Každá je jiná. Každá je svá. „The Long Dark Blue“ je parádně vyváženým materiálem. Nenudí. Má výrazně hitový potenciál a i přes tu žánrovou vzdálenost do hardcorové scény tak nějak patří.
Pádný důkaz, že oživovat dávno mrtvé žánry má smysl. Grunge jak řemen. S mladickou hardcorovou jiskrou.
7,5 / 10
Skladby
1. Hold My Head
2. Half Asleep / Half Awake
3. Punk-Rock Messed You Up, Kid!
4. Never Clean My Room
5. It's Hard To Make Friends
6. Kiss Me Hard
7. Faze Me
8. Secrets Inside
9. Seen A Good Man (In A Bad Mood)
10. You're Not Special
11. Hoping For It
12. Strange Way Down
13. Rid Myself Of You
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.